Pohádkové mandalky – Hravé malování

Pohádkové mandalky jsou takové antistresové omalovánky pro děti, které Vás spolu s příběhem o Haničce přenesou do světa elfů a víl. Na svém putování Hanička objevuje krásy přírody v blízkém okolí.

Tato pohádka je určena především dětem. Haniččin život se velmi podobá životu spousty malých i větších dětí, které zatím nevědomě hledají smysl svého života. V příběhu je nastíněna jedna z možností, jak tento smysl najít.

Prostřednictvím malování mohou v sobě děti objevovat city, pocity, nálady. Mandalky pak umožňují tuto jemnou energii zachytit. 

Okamžiky zklidnění, tvořivosti a objevování sebe sama jsou velmi důležité pro nás pro všechny.

Poutavý příběh o Haničce má své pokračování.

Antistresové omalovánky pro děti - Pohádkové mandalky - úryvek z knihy

Po chvíli se probudila, posadila na posteli a měla pocit, že něco velmi důležitého zapomněla nebo ztratila na procházce v lese. Co to jen mohlo být? Zapomněla jsem to na louce? U studánky? A co vlastně?“ Nemohla si vzpomenout.
„ Nevadí, do lesa je to kousek, a když půjdu stejnou cestou, jistě to najdu a za chvíli budu zpět. Maminka si ani nevšimne, že jsem byla pryč.“
Hanička odhodlaně vyklouzla z domu a běžela po známé cestě. Po chvíli odbočila na pěšinku vedoucí přes louku k lesu. Zastavila se až u starého dubu, který se ráno pokoušely s maminkou obejmout. Pozorně se zahleděla na Ježíšovu
sochu. Nebyl zde na kříži, toho se Hanička vždycky trochu bála. Tady jen tak stál s pozvednutou rukou a jeho oči zářily dobrotou a láskou, jako by byl živý. Kdyby stál na zemi, jistě by se ho i dotkla. Až se jí zatočila hlava z toho nápadu a musela
se posadit. Jak je to zde všechno jiné. Barvy podivně zářily a jakoby všechno kolem obživlo. I ty listy stromu byly najednou jiné, nějak víc zelené. Najednou začala v kmenu mohutného stromu rozeznávat mužskou postavu. Zvláštní
bylo, že se vůbec nebála, naopak vykulila očka, aby toho podivného pána viděla lépe. Měl hnědé vlasy až po ramena, zelenou dlouhou košili v pase přepásanou ozdobným páskem. Na šňůrce kolem krku mu zářil žlutý kámen a jeho hnědé
oči byly plné moudrosti a lásky.
„Haničko, jsem rád, že se už nemračíš. Podívej, jak je svět dokonalý a krásný. Jsem strážce tohoto stromu a žijeme zde společně už dlouhá staletí. Na světě je stále na co se dívat, co obdivovat. Povím ti příběh svého života. Chceš-li,
dobře poslouchej.“